POST MORTEM Premiéra: 21. července 2011
Předpremiéra: MFFKV
Nejlepší latinskoamerický film roku (sekce Horizonty)
Synopse
Píše se rok 1973. Podivínský Mário pracuje jako asistent v jedné z márnic v chilském hlavním městě a je bezhlavě zamilovaný do stárnoucí varietní tanečnice Nancy, která bydlí přes ulici. Když už to vypadá, že se mu podaří s ní navázat intimnější vztah, propukne státní převrat a Nancy zmizí. Mário se pouští do zoufalého pátrání s překvapivým koncem. Nejdříve však musí zpracovat to, co státní převraty většinou přinášejí – tisíce mrtvých těl, která zaplavila jeho márnici. Režisér Pablo Larrain patří v současnosti k nejdůležitějším latinskoamerickým filmařům. Už jeho debut Tony Manero se objevil v oficiálním výběru festivalu v Cannes. Ve svém druhém celovečerním filmu Post Mortem nahlíží jednu z nejtragičtějších epizod v dějinách Chile zcela nekonvečním pohledem hrdiny, který se veřejného života straní, ale politika ho krutě a až kafkovsky dožene. Film je především milostným dramatem, ale díky Máriovu povolání a jeho účasti na super tajené pitvě svrženého prezidenta Allendeho, se snímek dotkne i v českých poměrech politicky třeskavého tématu.
O filmu
Třicet osm let od nevysvětlené smrti chilského prezidenta Allendeho během Pinochetova vojenského převratu, bylo rozhodnuto znovu jeho tělo exhumovat. Justice i Allendeho rodina se tak chce již pro vždy zbavit spekulací a pochyb, zda byl tento socialistický prezident a oběť zákulisních praktik studené války zabit nebo spáchal sebevraždu.
A právě v této situaci, kdy znovu vyplouvají na povrch okolnosti Pinochetova převratu, přichází do kin snímek mladého chilského režiséra Pabla Larraina, který se vrací k těm několika zářijovým dramatickým dnům v Santiagu de Chile v roce 1973.
Stejně jako mnoho dalších Chilanů studoval Larrain zápis z Allendeho pitvy, jež byla provedena tajně a pod dohledem vojenských špiček, ale dnes už je volně dostupná dokonce na internetu. Svoje pocity ze čtení tohoto dokumentu popsal Larrain tak, jako kdyby neměl před sebou pitevní zprávu o úmrtí jednoho člověka, ale celého národa. Na několik dekád totiž země upadla do diktatury, během níž bylo uvězněno a umučeno mnoho lidí.
Film s příznačným názvem Post Mortem tak ukazuje vojenský převrat v jeho nejfatálnější podobě – z pohledu pitevního zapisovatele Mária, který je nucen dokumentovat bezpočet mrtvých těl. Mário, který žil donedávna sám, však každou další várku zubožených těl probírá se strachem, jaký doposud nepoznal. Se strachem, že mezi ostatními objeví tu, po níž tak dlouho toužil a teprve před pár dny si dodal odvahy, aby ji oslovil. Varietní tanečnice Nancy, která se zoufale snaží udržet mezi mladou konkurencí, vezme za vděk Máriovou náklonností. Před podivínským sousedem může otevřeně mluvit i o strachu ze stárnutí, který před zbytkem světa pečlivě skrývá. Jejich sbližování ale rázem přetrhne vojenský puč. Nancy jako dcera z revolucionářské rodiny zmizí v davu demonstrantů, jejichž tváře bude Mário již o několik hodin později poznávat na svém stole. Během pátrání po Nancy, kterým ohrožuje i svůj vlastní život, sám sebe postaví nejprve do role jejího přítele a nakonec i manžela. Jenže jakákoli samozvanost, i kdyby byla podepřena těmi nejlepšími úmysly, končívá špatně. Rozhodovat za druhé je jako pohřbít je za živa.
Ze zahraničního tisku
Post Mortem je precizní, formálně přesné a přitom emocionálně nabité drama. Jeho působivost vychází v mnoha ohledech už ze samotného rámování obrazů. Larrain s prostorem pracuje zvláštním způsobem, který diváka nutí neustále přemýšlet o tom, co se děje mimo záběr a to i díky vynalézavému zvuku nebo pohybu samotných postav.
Jay Weissberg / Variety
Líbí se mi Larrainův způsob natáčení. Jeho smysl pro kompozici, důvtipné využívání prostoru mimo záběr. Ze všeho nejvíc ale obdivuji jeho schopnost čeřit politické osobním - vědomí, že určité historické události lze vystihnout daleko lépe než nějakými „velkofilmy“ pozorností k detailu a konkrétním deformacím lidské psychiky.
Shane Danielsen / indieWIRE
Více a v originálním anglickém znění viz online:
O režisérovi
Pablo Larrain se narodil roku 1976, tedy tři roky po Pinochetově převratu, v Santiagu de Chile. Vystudoval zde obor audiovizuální komunikace na UNIACC University. Spoluzakládal produkční společnost Fabula. V roce 2005 režíroval svůj první dlouhometrážní film Fuga. O dva roky později natočil svůj druhý film Tony Manero, který měl světovou premiéru v Cannes. Na scénáři tehdy stejně jako na svém třetím filmu spolupracoval s Mateem Iribarrenem a také s Alfredem Castrem, představitelem Mária v Post Mortem.
Vyjádření režiséra:
Je to příběh o bezvýznamné a nijak zvlášť přitažlivé dvojici během chilského vojenského převratu. Máriova touha po nedosažitelné lásce je stejně iluzorní jako víra národa v rovnoprávnou socialistickou společnost. Těla mrtvých a krutost a bezohlednost armády jsou ale až příliš skutečné. Post Mortem, snímek rámovaný jednou z nejtemnějších a nejkrvavějších událostí chilské moderní historie, se ve své filmařské, estetické a etické rovině opírá jednak o individuální svědectví, historická fakta, ale i fikci, která filmu dodává jeho poetiku, rytmus a trochu absurdní a otevřenou pointu.
Pablo Larrain
Jak se zrodil námět filmu?
Tak, jako byla na počátku mého předchozího filmu Tony Manero fotografie muže, sedícího před oknem, která se mi dostala náhodou do rukou, také Post Mortem vzniklo na základě novinového článku, který jsem si někde přečetl. Psalo se v něm o Máriovi Cornejovi – muži, který se zúčastnil pitvy bývalého prezidenta Salvadora Allendeho společně s několika renomovanými doktory. Tento článek nás inspiroval k natočení příběhu založeném na osudu anonymního člověka jako skutečného protagonisty významných událostí, kterého ale oficiální historická verze opomíjela. Zajímalo nás, co všechno mohlo vést k tomu, že člověk, který byl očitým svědkem i aktérem chilského převratu, po sobě nezanechal téměř žádnou stopu.
Přoč jste zvolili právě tento historický kontext?
Slýchával jsem v dětství nejrůznější historky o vojenském převratu. Ale protože jsem ho sám neprožil, začal být pro mě čím dál tím větším tajemstvím, které živilo mou představivost – provokovalo mě, pronásledovalo, zajímalo a dotýkalo se mě. Takové pocity má celá má generace. To je i důvod, proč se mé dva poslední filmy odehrávají v těch několika dramatických dnech, které vytvářejí kontext, v němž se odvíjejí intimní příběhy o lidech, jež stáli spíš opodál. Takový model vám umožňí podívat se na „velké dějiny“ skrze individuální perspektivu, která mnohdy přináší až absurdní analogie. Věřím, že tato fantasmagoričnost a nevyzpytatelnost může naopak ledacos z minulosti osvětlit. Hledám vždy nějakou esenci historického pozadí, abych ji později naboural. Do autentického vyprávění nechávám proniknout fiktivní scény – neostré a nedořečené – které jsou „pouhými“ fragmenty stejně jako sny.
Z jakého důvodu jste do filmu zakomponoval Allendeho pitvu?
Nejde jen o Allendeho pitvu, ale o událost, která zasáhla do fádního a ponurého života muže jménem Mário Cornejo. Chtěl jsem docílit napětí mezi těmito dvěma liniemi. Allendeho osobnost a vše co symbolizuje – konflikt lásky a strachu, snů a hanby, obět stále živého fašismu ve společnosti – mě vždycky velice zajímala. Podobně mě přitahují životy lidí jako Raula Peralta (Tony Manero) a Mária Corneja a Nancy (Post Mortem). Řekl bych, že konfrontování naší přítomnosti s minulostí je blízké hodně filmařům mojí generace.
Mohl byste popsat váš filmový jazyk?
Původně jsem chtěl natáčet s ruční kamerou, která by scénám dodala atmosféru živého svědectví. Ale když jsme pak začali, rozhodl jsem se pohyby kamery nahradit víc odtažitým a pozorovatelským způsobem - horizontálními kompozicemi jako by svět na plátně překračoval svůj rám, bez oblohy, bez „boha“ i „země“. Krajina dělá díky anamorfickým čočkám dojem panoramatického pohledu, kterému ale ledacos uniká a právě v těch „zákoutích“ je to pravé tajemství.
Proč jste pracoval se stejným týmem jako na filmu Tony Manero?
Dávali jsme se dohromady podle toho, co bylo právě potřeba. Alfredo Castro, který byl můj učitel a vzor, mě hodně ovlivnil. Navíc je to dost silná, hluboká a jedinečná osobnost, aby dokázal otevřít tak nepřístupnou postavu jako je Mário. Cizorodý prvek, který Máriovi umožní projevit svou skrytou stránku, vnáší do příběhu Nancy (Antonia Zegers), do níž se Mário zamiluje. Díky Nancy se i divák může dostat blíž k Máriovi. Aniž by si to uvědomovali, reprezentují tito dva hrdinové na okraji politických události tragédii země, která je k nim lhostejná a oni ji oplácejí stejně.
POST MORTEM / Premiéra: 21. července 2011
Režie: Pablo Larrain
Scénář: Pablo Larrain a Mateo Iribarren
Hrají: Antonia Zegerz, Marcelo Alonso, Alfredo Castro, Amparo Noguera
Kamera: Sergio Armstrong
Střih: Andrea Chignoli
Zvuk: Miguel Hormazábal
Země: Chile, Německo, Mexiko / Rok: 2010 / Formát: 35mm / Stopáž: 98 min / Kopie: 1
Fotografie ke stažení: http://www.artcam.cz/press-ke-stazeni/1-press-pripravujeme
Oficiální stránky filmu: http://postmortemlapelicula.cl/
